O politice, nenávisti a skorotřídním boji

To, že se liberecká politika stala místem vypjatých emocí, osobních útoků, denunciací a stupňující nenávisti, je skutečnost, na kterou si v posledních letech začali občané tohoto krajského města postupně zvykat. V posledních měsících si na něco podobného bohužel museli začít zvykat i občané celého kraje, kteří ještě do nedávna koukali na své krajské město a "jeho" politiku tu nechápavě, tu s pobavením, ale většinou s oprávněným odporem. Napadání, denunciace a a osobní útoky se staly nedílnou a v poslední době dokonce klíčovou součástí i krajské politiky. Argumenty, střety idejí a racionální kritika se definitivně ztratila z prostředků politického střetávání a jejich místo obsadilo podezřívání, pomluvy, hledání konspirací. Mnoho mých známých má pocit, že je to vlastně normální. Celá společnost se přeci obrací tímto směrem - novinami (a to včetně těch tzv. seriozních) počínaje a obyčejnými lidskými spory konče. Tak proč by se něco podobného nemělo projevit v politice. Myslím, že je na čase říct, že to, že se něco zdá být všudypřítomné, ještě neznamená, že je to normální.

Myslím, že dnes už nikdo nebude příliš rozporovat fakt, že se česká společnost a s ní i česká politika ocitly v krizi, která je zejména krizí hodnotovou a ideovou. Jedním z jejich nejnebezpečnějších projevů se stává to, co Liberec zažívá v posledních letech - paušalizace, která se stává normou, postupná akceptace principu kolektivní viny a v neposlední řadě argumentace ad hominem (není důležité, co se říká, ale kdo to říká). Něco podobného moderní společnost zažila ve 20. století a vždy to skončilo tragicky. Vždy to také bylo spojeno s principem, kdo není s námi je proti nám. A vždy se také jasné signály toho, že není něco v pořádku bagatelizovaly a "vysvětlovaly" tím, že za nimi stojí zrádci a zaprodanci. Musím říct, že mi je proto velmi úzko, když čtu a poslouchám vyjádření některých libereckých politiků a jejich věrných, kteří si ani na chvíli nepřipustí, že např. rozpad zastupitelského klubu jednoho politického subjektu (Změna pro Liberecký kraj), kdy na jedné straně stojí 7 zastupitelů, kteří více či méně hlasitě upozorňují na věci, které se jim nelíbí a straně druhé stojí 3 zastupitelé, vůči jejichž politice a jejímu prosazování kritika vedena, je projevem hlubokých vnitřních rozporů a problémů. Za rozpadem přeci musí stát zrada, úplatky, pokřivené charaktery. Absurditu této interpretaci dodává i fakt, že těmi zrádci, korupčníky a lumpy je oněch sedm. Co se v tomto politickém klubu doopravdy stalo nikdo neví, ale troufnu si se 100% jistotou tvrdit, že to určitě nebylo tak, jak se dnes většinou prezentuje.

Podobně jsou napadáváni i další političtí oponenti, kteří si dovolují mít jiný názor či, nedej bože, dokonce upozorňovat na to, že svatá politická avantgarda udělala něco špatně. Nikde se nedočtete racionální argumentaci či jasně podložené vysvětlení, že se kritik mýlí. To, co se dočtete jsou tvrzení, že dotyčný kritik, by měl mlčet, protože před x lety byl členem té a té politické strany nebo že ho někteří lidé také nemají rádi či že se o něm říká, že líný. Od podobného způsobu uvažování je už jen krůček k tomu, aby se v momentě dalšího prohloubení současné krize či jen nějakém jejím momentálním vypětí (třeba jen lokálním), odmítaly názory oponentů jen proto, že jejich autoři jsou židé, muslimové, intelektuálové, pravičáci, levičáci. Hranice mezi jednotlivými stupni nenávisti je jen málo zřetelná. Je rozmazaná, fuzzy jak by řekl Angličan. O to víc je třeba si uvědomovat, že jakákoli stereotypní paušalizace, neschopnost kritické seberflexe a výše uvedená argumentace ad hominem jsou nikoli jen pihami na kráse, ale nebezpečnými nádory, které mohou velmi rychle zadusit stále ještě se rodící českou demokracii. V tomto kontextu pak i zdánlivě nevinná vyjádření, která by asi normálně nikoho příliš nezaujala, mají potenciál nebezpečného granátu. Není proto divu, že se např. předseda liberecké židovské obce, Michal Hron, který je častým terčem takto osobně vedených a mnohdy velmi nevybíravých útoků, ohradí vůči označení jeho osoby farizejem, jehož se s gustem dopustil jeden z jeho politických oponentů, zastupitel za Změnu pro Liberec Jiří Čeček. Problematičnost tohoto označení netkví podle mne ani tak v kulturní a náboženské nevzdělanosti pana Čečka (je to asi stejné, jako kdyby Romovi, s nímž nesouhlasí řekl, že cigání a proto by měl mlčet), ale právě v tom, že v kontextu politického populismu, na jehož vytvoření se dotyčný politik svými výroky zhusta podílel, jde jen o další posunutí hranice toho, co je normální.