Recenze na knihu Náboženství a moderní česká společnost
Náboženství a moderní česká společnost je termín, který ačkoli v mnohých reflexích a diskusích soudobé české společnosti figuruje, nebyl dosud systematicky zpracován. Kniha Davida Václavíka je tedy cenným příspěvkem, který si klade cíl „základní orientace v problému, který se zdá být jedním z nekontroverznějších témat moderní české historie.“ Poněkud problematická je latentní tendence, definovaná na obálce: „Cílem je podat plastický obraz náboženského života české společnosti a zpochybnit některé hluboce zažité ‚mýty‘ (…)“. Jakkoli je tato formulace prací vydavatele, velmi dobře vystihuje jednu ze silných tendencí díla. Třetí a rozhodně velmi zajímavou linií knihy je vědecká metoda „dekonstrukce a následná terminologická „archeologie““.
David Václavík se narodil v Liberci 24. června 1975, vystudoval religionistiku na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity, kde se v roce 2010 habilitoval prací Náboženství a moderní česká společnost. Předmětem jeho odborného zájmu jsou nová náboženská hnutí, etnické kulturní a náboženské menšiny a metodologie religionistiky.
Předností knihy je zcela jistě přehledný a srozumitelný průřez tematikou, který je determinován autorovým oborem. Úvodní metodologická studie Moderní společnost a náboženství je věcným a zdařilým vymezením pojmů a paradigmat, kterým se autor věnuje. Jistá povrchnost je nutnou daní za široký záběr témat, nicméně rozšíření o aspekty teologie a kulturních dějin by přidalo záběr, který by se zúročil i v následném výkladu.
Samotný výklad otevírá kapitola Bůh a národ/ Náboženství a Češi v dlouhém 19. století, dále následuje kapitola Národ vzdalující se Bohu a Národ odloučený od Boha. Tyto kapitoly pojednám v celku, neb se vyznačují stejnými projevy. Václavík zde předkládá pozitivistický výklad dějinných procesů religiozity. Silnou stránkou je vyzdvižení pozapomenutých momentů, a zdůraznění opomíjené kontinuity. Nicméně v okamžiku „boření mýtu“ či marginalizace tradičních tezí např. „Husův národ“ je snad až příliš samozřejmě očekávána znalost „tradiční mytologie“, a ve chvíli jejího problematizování se tak v textu ztrácí informace o její původní relevantní váze. Tato tendence marginalizace „národních mýtů“ ale není Václavíkovou chybou, je spíše neblahým trendem soudobého českého humanitního diskursu. Jestliže ve druhé a třetí kapitole dochází k jistému zploštění výkladu za cenu přehlednosti, od kapitoly čtvrté se jedná o interpretaci statistických dat. Dlouhá řada statistik dokazuje a ilustruje vývoj české společnosti v jejím vztahu k náboženství. Perzekuce nacistickým a poté komunistickým režimem, personální i ideové vyčerpání různých proudů, inspirace náboženskými hnutími ze zahraničí, toto vše spolu s daty výzkumů tvoří pestrý obraz religiozity české společnosti v druhé polovině 20. století. Vůči těmto nezpochybnitelným faktům nelze vznést výhrady, zdařile předznamenávají „ingredience pro polistopadovou náboženskou polévku“ a metodicky převádějí čtenáře z narativně zpracovaného století 19. přes statistiky století 20. k soudobému stavu.
Nejsilnější je analytická kapitola Národ hledající Boha/ Náboženství v rodící se pluralitní společnosti, která zpracovává religiozitu po pádu komunistického režimu. Latentní tendence, které nebylo již možno interpretovat v politickém úhlu, se vydraly napovrch, včetně nových náboženských hnutí apod. Zde dosahuje Václavík sevřeného a hlubokého výkladu, kterým si předpokládá předposlední kapitolu Co dál?. Vzhledem k dosud pozitivisticky laděnému výkladu náhle spekulativní prognóza, jakkoli přesvědčivá, poněkud rozostřuje sevřený tvar, lze ji však vnímat jako nutný příspěvek k budoucí diskusi.
V závěru David Václavík formuluje tezi, že prudkou sekularizaci českého národa způsobila homogennost českého náboženského prostředí, zároveň se vznikem a způsobem vzniku republiky. „Náboženská uniformita české společnosti totiž neumožnila řešit svízelnou situaci rychlé modernizace hledáním alternativ v jiných náboženských skupinách a proudech, ale vedla k postupné formalizaci náboženské příslušnosti, která nakonec přerostla v lhostejnost a nedůvěru.“
Náboženství a česká společnost nemělo za cíl „vyčerpávající deskripci ani snahu o normativní výklad“, přičemž tyto cíle si klidně klást mohlo. Z hlediska metody bádání bylo shromáždění mimořádného souboru dat, krokem, který zaručuje, že žádná budoucí práce k tématu nemůže tuto Václavíkovu knihu přehlédnout a pro řadu studentů bude kýženým výchozím bodem k poznávání všech proměn a zákrut religiozity české společnosti. Slabinu vidím v absenci představení ideové kontinuity zmíněných témat. Ať už jde o Husa, Balbína, Masaryka, Šrámka, Tomáška, nebo Bonhoeffera, každý dosáhl jistého ohlasu v sledované oblasti a domnívám se, že zmínění těchto přesahů by pozvedlo knihu ještě o úroveň výše. Jestliže si Václavík např. v poznámce pod čarou všímá Jiráskova vlivu, chybí mi přímé zhodnocení instrumentace toho vlivu komunistickou propagandou. Stejně tak snad až příliš velké očekávání budí i poněkud nadnesené názvy kapitol, ostatně i titul knihy. Tyto výhrady jsou však spíše teoretického rázu vzhledem k metodologii, tedy pokud by Václavík chtěl a mohl provést skutečně hlubokou „dekonstrukci a archeologii“, tedy setrval na všech cílech vytyčených v úvodu s veškerou vážností. Pak by však, zřejmě za cenu ztráty přehlednosti výkladu, narostl rozsah a záběr knihy. Toto vše jsou výtky, které nemohou zastřít, že se jedná o dílo ucelené, obsažné a čtivé. Tato pečlivá a srozumitelná studie proměn religiozity české společnosti v posledních dvou staletích si své čtenáře po právu jistě najde.
Jiří Nenutil
Katedra antropologických a historických věd, Fakulta filozofická, Západočeská univerzita v Plzni
Recenze na knihu Sociologie nových
Otázky související s novými náboženskými hnutími se v české společnosti v průběhu posledních osmnácti let poměrně dobře zabydlely. Není tedy divu, že i na knihkupeckých pultech se můžeme často setkat s publikacemi, které se tomuto tématu věnují, a to jak z pera českých, tak i zahraničních autorů. Tyto knihy lze však z velké míry označit pouze za přehledy a za všeobecná představení nových náboženských skupin. Navíc lze stejně často zpochybnit prospěšnost těchto děl, neboť jsou psána především ze subjektivního a tendenčně laděného pohledu na nová náboženství, která jsou v nich mnohdy nazývána sektami či kulty (např. Barret 1998; Bley 1998; Štampach 1994). Podle mého názoru vyšly v českém prostředí zatím pouze dvě knihy (jejichž autorem je Dušan Lužný), které v nezasvěceném čtenáři nevzbudí dojem, že by se zmíněných náboženských skupin měl obávat, ale namísto toho si může být jist, že byl skutečně nestranně obeznámen s některými směry nové religiozity. (Lužný 1997, 2004).
Knižní nabídka je tedy poměrně široká a můžeme říci, že doba, kdy by se čtenář kvůli nedostupnosti informací nemohl dozvědět, co je například Scientologie, kdo jsou raeliáni anebo proč někdo zpívá Haré Kršna/Haré Kršna, již pominula. Samozřejmě je však nutné brát v úvahu fakt, že některá nabízená vysvětlení jsou psána odpůrci a jiná zase příznivci těchto skupin a že nestrannost bychom hledali asi tak stejně snadno jako jehlu v kupce sena. V posledních letech se ale někteří původně laičtí zájemci o tuto problematiku transformovali do studentů a badatelů, kteří novou religiozitou studují odborně, a ti právem považují českou produkci knih vě- novaných jejich oblasti studia za bídnou. Dosud tu totiž chybí díla pojednávající o nových náboženských hnutích z metodologické a teoretické roviny. Přední pro- blém stále spočívá v tom, že tu dosud není dostatek čistě religionistických (a tedy vědeckých) knih.
Až konečně nyní, v první polovině roku 2007, vydala Masarykova univerzita společně s nakladatelstvím Malvern v religionistické Edici Proměny náboženství knihu, jež si bezesporu zaslouží pozornost každého čtenáře, který vyhledává publi- kace věnované nové religiozitě z důvodu svého odborného zájmu. Osobně se domní- vám, že s touto knihou by se měl seznámit každý, kdo by se chtěl k otázce nových náboženských hnutí vyjadřovat na jakékoliv úrovni. Autorem této ve svém oboru jedinečné publikace je David Václavík, nynější vedoucí Ústavu religionistiky FF MU, který se mimo jiné věnuje právě metodologii studia nových náboženských hnutí a na toto téma publikoval již několik studií, například v časopise Religio: Revue pro religionistiku (Václavík 2003, 2005).
Jen ve stručnosti si povězme, o čem všem se v Sociologii nových náboženských hnutí můžeme dočíst. Už jenom letmé nahlédnutí do obsahu knihy, kde nalezneme názvy kapitol jako třeba „Klasické typologické použití pojmů sekta a církev“ nebo „Genealogické klasifikace“, nám prozradí, že ústředním tématem bude především klasifikace a typologie nových náboženských hnutí. Tuto domněnku hned v úvodu potvrzuje i sám autor v přesvědčení, že: „[p]rávě rozbor těchto „nástrojů“ [tedy pojmový aparát pro uchopení fenoménu nových náboženských hnutí] může [...] odhalit mnohé stereotypy, neproblematizované předpoklady či možná úskalí a nezřetelné hranice.“ (s. 9). Autor publikace tak upozorňuje na jednu velmi závažnou věc, a to že je zapotřebí (dovolím si dodat: jako sůl) kriticky reflektovat pojmosloví a klasifikování nových náboženských hnutí, neboť tím lze upozornit na mnohé nepřesnosti, které při výzkumu nové religiozity vznikly a dále komplikují její studium.
A právě tomuto úkolu David Václavík zasvětil téměř 140 stran své Sociologie nových náboženských hnutí. Díky tomu jsme prostřednictvím jednotlivých kapitol postupně a především podrobně seznámeni nejdříve s klasickými typologiemi pojmů „církev“, „sekta“ a „kult“. Následně jsou nám představeny i mladší typologie nových náboženských hnutí, které reflektují předešlé koncepty, a na závěr Václa- vík uvádí některé další možnosti klasifikace těchto náboženských skupin.
Ačkoliv by se snad na první pohled mohlo zdát, že toto vše jsou pouze do přehledně zestručněného balíčku uspořádané teorie dnes již klasických badatelů a čtenáři jsou předloženy jako příjemnější alternativa k možnosti pročítat se původními texty, rozhodně tomu tak není (i když nutno podotknout, že i to je možná varianta, jak knihu využívat). Vnímat tímto způsobem zde recenzovanou knihu by bylo velkým omylem například už jenom z toho důvodu, že všechny uvedené typologie a klasifikace nejsou jednoduše přepapouškovány, ale jsou vždy doplněny o reflexi jejich kladů a záporů. Jinak řečeno, autor upozorňuje na jejich omezení, ale popřípadě i na možnosti jejich využití. A mimo to nám tato práce také sděluje několik velmi podnětných myšlenek, jako například tu, že „[k]lasifikace a typologie jsou a budou důležitým nástrojem pro vědeckou práci se zkoumanou realitou, náboženskou realitu nevyjímaje. Je ovšem třeba, abychom je chápali pouze jako metodologický nástroj, který nám umožňuje snadnou a rychlou orientaci v problému, na jehož řešení se právě soustředíme.“ (s. 125).
Tento typologický exkurz je pak nezbytným základem pro poslední kapitolu knihy, ve které nás autor seznamuje se svým vlastním „integrovaným modelem typologie nových náboženských hnutí“. Jednotlivé kapitoly knihy nás upozorňují na omyly a přehmaty, ke kterým doposud při vytváření typologií docházelo. Následně tak můžeme lépe pochopit návrh typologie zakládající se na „[a]plikaci hledisek sociální konformity a kulturní integrace, [kdy se získají] čtyři základní typy náboženských skupin – integrované náboženské skupiny, integrované non-konformní náboženské skupiny, neintegrované konformní skupiny a neintegrované non-konformní skupiny.“ (s. 128). Domnívám se, že tento zajímavě inovativní návrh by si v knize zasloužil širší rozpracování a více stran než jenom deset, na kterých se v této knize doslova choulí v pozadí.
I v případě Sociologie nových náboženských hnutí však můžeme najít několik drobných nedostatků, které poněkud ruší celkově výborný dojem z knihy. Je to především nadměrné množství překlepů.8 Je zřejmé, že je to zapříčiněno především špatným tiskem či nedostatečnou korekturou, ale přesto se domnívám, že budou- cím knihám v edicích Religionistika a Proměny náboženství by bezesporu prospěla snaha o zredukování množství překlepů. Občas se totiž vyskytne překlep na místě, kde může čtenáři poněkud zkomplikovat život. Například záměnou písmen ve slově monotetický se vytvořilo slovní spojení „nomoteticky založené klasifikace“ (Václavík 2007: 118), což může dosti znesnadnit četbu. A zde se přímo dostáváme k další mé připomínce. Tu bychom ale spíše mohli považovat za námět k diskuzi a k dalšímu zamyšlení.
Domnívám se totiž, že i navzdory své odbornosti a vědeckosti je text psán až příliš složitou a komplikovanou formou, čímž se i se svými postřehy uzavírá po- měrně velkému okruhu potencionálních čtenářů, kteří by měli zájem se o problematice nových náboženských hnutí dozvědět něco více, ale složitost tohoto textu jim to patrně nedovolí. Je proto dobré se zeptat, komu by měla být kniha určena. Předpokládám, že David Václavík psal Sociologii nových náboženských hnutí především pro studenty religionistiky a všechny, kteří se o novou religiozitu zajímají na vědecké úrovni. Ale řekněme si upřímně, nebylo by stejně přínosné, kdyby si o významu slova „sekta“ a o mezích jeho užití mohli přečíst i ostatní lidé? Snad by se tak dalo předejít neuváženému užívání (a často spíše nadužívání) tohoto termínu nejen v médiích ale i běžném společenském životě. A ne pouze toto slovo, ale i mnohé další nejasnosti a nepochopení by recenzovaná kniha mohla pomoci objasnit. Jestliže se autor rozhodl, jak jsme se již zmínili, Sociologií nových nábo- ženských hnutí přispět k „[o]dhalení mnohých stereotypů, neproblematizovaných předpokladů či možných úskalí a nezřetelných hranic“ (s. 9) je otázkou, proč svým přepjatě vědeckým přístupem a komplikovaným jazykem brání tomu, aby si jeho knihu mohli přečíst i ti (z laické veřejnosti), kteří ony stereotypy nejčastěji (ač s velkou pravděpodobností nevědomě) užívají. Jsem si vědomá toho, že autor Sociologii nových náboženských hnutí pro tento okruh čtenářů nepsal a že má na mysli především ty stereotypy, které se vyskytují v rovině badatelské. Ale přesto se při této příležitosti nedokáži nezeptat, zda by si myšlenky obsažené v právě recenzované knize nezasloužily dostat se i dále než jenom mezi akademické pracovníky.
Na závěr bych se ještě ráda zmínila o několika drobnostech, které mě v Sociologii nových náboženských hnutí zaujaly. Za velmi zdařilé považuji například grafické náčrty vybraných teorií. Jsou dostatečně názorné, oživí četbu a především přispějí k snadnějšímu pochopení vysvětlované problematiky. Za stejně přínosná považuji i velmi stručná představení méně známých nových náboženských skupin, jež jsou umístěna v poznámkách pod čarou. Domnívám se totiž, že ne každý ví, co si představit pod názvy Církev univerzální a triumfující nebo I AM. Rozsah, který je těmto vysvětlením věnován považuji za dostatečný, poněkud zarážející je snad jen fakt, že jsou tyto pojmy vysvětlovány až od s.112 a ne hned od začátku textu. Otázkou rovněž zůstává, zda název knihy není příliš široký a zda skutečně odkazuje na to, co je v knize probíráno.
Pokud bych měla své dojmy z recenzované knihy shrnout pouze do jedné věty, pravděpodobně bych řekla, že jako studentka religionistiky jsem při četbě Sociologie nových náboženských hnutí byla velmi potěšená tím, že k českým publikacím zabývajícím se novou religiozitou přibyla další kniha, kterou lze nazvat skutečně religionistickou. Zároveň mě však trochu mrzí, že jejím cílem není změnit stereo- typy o nových náboženských skupinách v každodenním světě, ale pouze ve světě akademickém.
Jana Zlámalová
Časopis Sacra 2007/1
